Rozhovor s Janou Smékalovou

Série rozhovorů s členy našeho oddílu: „Házená je úžasný sport, dá vám tu nejlepší výbavu do života," říká v aktuálním rozhovoru členka našeho oddílu a klubová lékařka Jana Smékalová.


446.jpg

V dnešním rozhovoru pokračujeme v naší sérii rozhovorů s hráči a členy týmu našeho mužstva. Na rozhovor s Adrianem Šimovčekem, který si rovněž můžete přečíst na našem webu, stejně jako všechny předchozí, navazujeme aktuálním rozhovorem s naší klubovou lékařkou a dcerou zakladatele oddílu házené v Novém Veselí. V osmé části naší série přinášíme medailonek MUDr. Jany Smékalové.

MUDr. Jana Smékalová,

dcera zakladatele oddílu házené,

věrná fanynka a lékařka, která opatruje zdraví našich hráčů!

 

Životopis:

Promovala na lékařské fakultě v Brně na Masarykově univerzitě. Jako absolventka nastoupila na chirurgické oddělení v Novém Městě. Složila atestaci prvního a druhého stupně v oboru chirurgie. Byla rezidentem v Univerzitní nemocnici v Santiagu de Chile. Pracovala v nemocnici Svaté Zdislavy na Mostištích, učila také chirurgii na SZŠ ve Žďáře nad Sázavou, později na tamní vyšší odborné škole. Osm let jezdila u RZP na středisku ve Velkém Meziříčí a v Novém Městě na Moravě. Má dceru Báru.

 

Jak velkou roli hrála ve Vašem dětství a dospívání házená?

„Absolutní, házená prostoupila můj život od narození. Byla součástí každodenního života v naší rodině. Vyrůstala jsem na hřišti, které si teprve házenkáři budovali, vozili mě na kolečku, když můj táta stál u míchačky. Sedávala jsem na kraji hřiště a zbožně koukala na svého tátu, který hrál. Jednou kvůli mně musel rozhodčí zastavit utkání, protože jsem běžela do hřiště zachraňovat tátu, kterému protihráč roztrhl horní víčko, on krvácel a já jsem plakala a chtěla ho ošetřovat, byly mi tři roky. Mamka se mnou jezdila s tátou na zápasy i na turnaje, někdy s námi jel i tátův bratr Pavel, můj kmotr. Doma se mluvilo samozřejmě o házené hodně. Často se moji rodiče učitelé bavili o prospěchu žáků, jak jde komu čeština nebo dějepis. Kdo by se měl více učit než trénovat. Ke vzdělání vedli nejen své žáky, ale i nás tři děti.“

 

Jak vzpomínáte na novoveselskou házenou, když jste byli se sourozenci malí?

„Všechny tři děti jsme pochopitelně hráli házenou. Nejšikovnější byl na házenou můj bratr Petr, který hrál od minižáků, trénoval ho náš táta a dosáhli velkých úspěchů. Nedávno si to ještě vyzkoušel za B-tým mužů. Nyní působí jako trenér u žáků. Táta nás ale vedl k všestrannosti, byl sám sportovně velmi nadaný, takže zejména já jako nejstarší dítě jsem prošla jeho tvrdým výcvikem v bazénu, na lyžích v gymnastice. Čas se u nás pečlivě dělil mezi školu a sport. Na taneční jsem jezdila přímo ze zápasů, takže jsem byla prosta nějakých starostí s účesem nebo malováním. Házené se v naší rodině podřizovalo vše.“

 

Fotografie z akce, tatínek a zakladatel oddílu Dr. Josef Smékal.

 

Co Vám osobně se líbí na házené jako sportu?

„Házená je úžasný sport, dá vám tu nejlepší výbavu do života. Priorita číslo jedna, že je to kolektivní sport. Psychologicky naučí zodpovědnosti za sebe i za druhé, schopnost žít a pracovat v kolektivu. Je dynamická, rychlá přiměřeně tvrdá, ale přitom „chytrá“. Je to sport, který ve vás vychovává statečnost, obětavost, houževnatost, pracovitost. Kdybych tolik nesportovala, nikdy bych nemohla pracovat jako chirurg. V prooperovaných nocích nad ránem… prostě musíte znovu a znovu jít makat. Říká se, že chirurgie je jako extrémní sport. A házená mi k tomu dala tu nejlepší výbavu.“

 

Jak vnímáte úspěchy našich házenkářů a to, kam se klub za svou padesátiletou existenci vypracoval?

„Při každém extraligovém zápase mě úplně „mrazí“ v zádech. S úctou stojím v hale, která se opravdu povedla. S obdivem sleduji všechny hráče, protože vidím tu dřinu za tím. Než si na tu palubovku mohou jít stoupnout, než si můžete jít vyfasovat dres extraligového týmu, jsou to hodiny a hodiny dřiny. Měsíce a roky tréninků, odříkání si jiných zábav. S úctou sleduji všechny ty rodiče, kteří je podporují, vím ze své zkušenosti, kolik času to stojí.

Nesmírně si take vážím všech trenérů, pořadatelů a lidí, bez kterých by to vůbec nefungovalo. Celé generace lidí, hráčů a trenérů, kteří se dokázali vzdát pohodlí domova a věnují čas a energii výchově další generace. S hrdostí můžeme říci, že máme zastoupeny všechny kategorie. A to je ten největší úspěch.“

 

Zaplněná novoveselská hala, utkání staršího dorostu, který vybojoval titul Mistr České republiky, sezona 2014/15.

 

V letošním roce oslavil oddíl házené 50 let od založení. Oslavy tohoto jubilea byly rovněž ovlivněny opatřeními, přesto všechno, jak jste si oslavy užila, zasáhla Vás určitá nostalgie?

„Oslavy jsem si opravdu užila se všemi těmi fantastickými lidmi, kteří házené věnovali svůj dosavadní život. Když táta zemřel, věděla jsem, že se budu snažit pokračovat v jeho odkazu, se ctí a úctou k němu. Nostalgii jsem asi úplně necítila, protože lidé, kterým táta házenou předal, vedou klub s takovým nasazením, uměním a vitalitou, že je pro mě dar to nimi sdílet.“

 

Jste velmi důležitou součástí týmu. Jak Vy osobně vnímáte atmosféru v týmu v letošní sezóně, která je bohužel velmi ovlivněna aktuální situací?

„Atmosféra je vynikající. Tým je na stejné „energetické“ vlně, vládne tam důvěra, porozumění, nadšení, nasazení do nových „věcí“ a jistá „duchovní“ čistota. Mám z nich obrovskou radost, většina z nich je na začátku své extraligové cesty, líbí se mi, jak mezi sebe vzali mladé dorostence, pro které je tato sezona křest ohněm. Jsou velmi stateční a obdivuji je. Mám pochopitelně ochranitelské tendence, velký smysl pro spravedlnost a každičký zápas s nimi velmi prožívám. Kapitán týmu a jejich trenér jsou osobnosti, které je vedou po té nejlepší cestě. A víme, že cesta je CÍL.“

 

Týmová fotografie z letního soustředění na Slovensku, 2020.

 

V roce 1997 jste byla rezidentem v Santiagu de Chile. Co Vám tato zkušenost přinesla do profesního nebo třeba osobního života?

„Obrovský nadhled, životní zkušenost, která je nepřenositelná. Rok života v zemi, kde jsem kromě práce mohla žít mezi Inky. Viděla jsem tam první transplantaci slinivky, ale i umírat chudé lidi bez pomoci ve slumech na periferii. Obrovské kontrasty, pracovala jsem mezi lidmi, kteří žili v blahobytu, podílela se s nimi na mezinárodních onkochirurgických studií. A na druhé straně jsem žila mezi Indiany, kteří mě učili jiné medicíně, filosofii a pokoře k Vesmíru.“

 

Jaký je Váš největší sportovní výkon v životě?

„Určitě treky v Himalájích, týdenní putování v Nepálu bylo aklimatizační pro pobyt na „Střeše Světa“. V Tibetu jsme překročili nadmořskou výšku 6000 metrů.“

Posvátná hora Kailáš-středobod Vesmíru, 6 200 metrů nad mořem, Tibet.

Pozvánky
14.11.2020 17:00
TJ Sokol Nové Veselí - KH ISMM Kopřivnice
Muži
28.11.2020 17:00
TJ Sokol Nové Veselí - HK FCC Město Lovosice
Muži
12.12.2020 17:00
TJ Sokol Nové Veselí - SKP Frýdek-Místek
Muži
Partneři