Nové tisíciletí: rozhovor

Šestý rozhovor ze série článků v rámci výročí 50 let činnosti našeho oddílu házené TJ Sokol Nové Veselí.


410.jpg

Nové tisíciletí: rozhovor

Na článek o událostech a úspěších v novém tisíciletí z minulého týdne opět navazujeme rozhovorem z tohoto období. Dnes přinášíme rozhovor s bývalým hráčem našeho A-týmu a členem oddílu házené panem Mgr. Janem Strejčkem, který se s námi podělil o své vzpomínky na začátky v novoveselské házené, dojmy a úspěchy, které společně se svými spoluhráči prožil a také dojmy ze současnosti.

 

Jak vzpomínáte na své začátky v novoveselské házené?

„Na své začátky vzpomínám velmi rád. I po těch letech, letos již třiceti, si pamatuji svůj první den, kdy jsem se na házenou přihlásil. Bylo to při lepení japexu, pamětníci si jistě velice dobře pamatují na pravidelné brigády. U nás doma ale bylo jisté, že házené se budu věnovat. Jak starší bratr, tak sestra házenou už hráli a já nemohl zůstat pozadu (smích). Byla to i výhoda, jelikož jsem se kolem nich motal už dříve, takže základní pravidla a dovednosti jsem už měl. Od začátku jsem házenou bral velice vážně a chtěl se v budoucnu prosadit. Zároveň první zápasy byly i trochu komické. Byl jsem hodně „malej“ - asi do 16ti (smích) - a když jsem oblékl první dres, tak jsem vypadal, že mám na sobě noční košili s dlouhým rukávem. Přesto jsem byl pyšný, že jsem se při prvním zápase dostal na hřiště. Tímto bych chtěl poděkovat za své první házenkářské krůčky panu Landsmanovi, který se nám v tomto období věnoval a samozřejmě i panu Smékalovi, který nás pár let také vedl.“

 

Na začátku nového tisíciletí zaznamenala novoveselská házená velký progres, vy jste byl jedním z prvních „produktů“ tohoto procesu. Jak vzpomínáte na trenéry, kteří Vás v tomto období trénovali?

„První dva jsem již zmínil, ale hlavní a zásadní změnou byl příchod pana Ladislava Materny. Jen pro představu, když s námi začínal, tak na prvním tréninku nás bylo 13 mladších a starších žáků dohromady. Zbytek našich let v žákovské kategorii jsme byli pod jeho vedením a musím upřímně říct, že pro mě to byl a je nejzásadnější trenér a člověk, který mě nejen ve sportovním, ale i osobním životě ovlivnil. Zpětně již mohu hodnotit, jak velký přínos to pro mě byl. A jsem za to vděčný. Zároveň jsem rád, že se k mé generaci ještě vrátil a trénoval nás v mužích. Doufám, že i on na nás mohl být alespoň někdy pyšný, že jeho práce nebyla v tomto ohledu zbytečná.

Dalším důležitým člověkem byl pan František Vejvoda. Bohužel již není mezi námi. Začínal s námi po boku pana Materny v žákovské kategorii a po krátkém čase nás pak převzal v kategorii dorostu. S ním jsme pak sklízeli úspěchy, kdy jsme postoupili do II. a následně I. dorostenecké ligy. Zde mohu jen postesknout, že tu jsem si už nezahrál. S ním to bylo vždy svérázné (úsměv). Kdo si prošel jeho rukama, tak ví své. Nicméně i jemu patří velké díky, co vše pro házenou udělal. Vedl mě i v mužích a stál u historického úspěchu, kdy jsme v roce 2006 postoupili do I. Ligy.

Rád bych ale poděkoval všem, kteří mě a mou generaci trénovali a těm, kteří stáli po jejich boku. Jmenovitě pánům Zdeněk Řeháček, Jaroslav Vaněk, Josef Olšan, Jan Stejskal, Petr Najman st., Pavel Hladík a v neposlední řadě i Václavu Ťupovi, který byl také velmi klíčovou osobou v období změny koncepce házené v Novém Veselí a zaznamenal s námi, jako trenér, opětovně postup do I. Ligy v sezóně, kdy nám před jejím začátkem nikdo moc nevěřil.“

tým mužů, 2012

 

Jako jeden z prvních novoveselských hráčů jste si zahrál také nejvyšší soutěž v Brně. Jaká to pro Vás byla zkušenost?

„Pro mě to bylo velká zkušenost. Brno mě oslovilo ještě v době, kdy se hrála soutěž HIL. Byl jsem rád a neváhal jsem, jelikož jsem v Brně také studoval vysokou školu. Šel jsem ale jen na hostování, jelikož jsem chtěl zůstat hráčem Nového Veselí a zároveň hrát i zápasy za náš klub. Začátek byl tvrdý. Přechod z II. ligy do nejvyšší soutěže bez zkušeností nebyl lehký. Styl, tvrdost, … vše bylo někde jinde. Musím ale říct, že jsem si to užil. Paradoxně mě hrozně bavily kondiční tréninky a výrazně mě posunuly vpřed. První sezóna pro mě nebyla moc dobrá, ale druhá byla výrazně lepší. Mohl bych se pochlubit, že jsem část sezóny patřil do první desítky nejlepších střelců. Pak přišlo drobné zranění, které mě z formy vychýlilo a už to nebylo ono. Další sezónu jsem už nepokračoval a hrál už pouze za Veselí. Dohodli jsme se tak tenkrát s vedením klubu a trenérem, že moje působení bude už jen zde. Měl jsem sice pár nabídek, ale smysl jich využít, jsem neviděl.

V Brně jsem si ale našel mnoho přátel a jsem velmi rád, když se jednou za čas potkáme. Také jsem zde potkal, před rozpadem HIL soutěže, s Jirkou Motlem, Jirkou Boučkem, Michalem Dostalíkem, od kterých jsem se mohl mnoho naučit. V soutěži jsem si zahrál proti řadě reprezentantům (Horák, Zdráhala, Vraný, Petržala, Landa, Petrovský, Sobol a další).

Brno nebylo první, kdo mě s nabídkou oslovil. Byly zde i jiné celky, ještě i v dorostenecké kategorii. Pro mě bylo ale vždy důležité i vzdělání a v tomto ohledu házená musela jít malinko stranou. Mohu také říct, že se mi to i vyplatilo, když jsem ve 27 onemocněl mononukleózou a s házenou musel přerušovaně cca na 2 roky přestat. Zároveň to pro mě byla bohužel i konečná s výkonnostním sportem. Ač jsem zkoušel znova natrénovat potřebný objem kondice, tak tělo v mém případě už nechtělo a provází mě to v podstatě dodnes.“

 

Víme, že v tomto roce se budete podílet na činnosti družstva B-týmu mužů v Novém Veselí nejen jako hráč, ale i jako trenér. Jak se na tuto novou roli těšíte?

„Nazval bych to spíše jako výpomoc než jako trenér. Hodně času mi zabere povolání, kdy spoustu času trávím na cestách. Zároveň v obci, kde bydlím, zastávám pozici místostarosty. Pak je zde rodina, které se také chci věnovat, aby mě doma neznali jen z fotek (úsměv). Velké díky jim za vše, co si se mnou vytrpí.

Nyní jsme se dohodli na tom, že pomůžu s tréninky. Na to se těším a budu rád zase v pravidelném sportovním režimu. Ale vím, že na všech zápasech nebudu moct být.

Hlavní, co chci přinést do týmu, je to, co nám vždy vštěpoval pan Materna, a to je důležitost týmového ducha a práce pro kolektiv, odpovědnost v odvedené práci na tréninku a při zápase, také reprezentace našeho oddílu. Zároveň chci, aby se kluci házenou bavili a získávali i větší a trvalejší vztah k našemu oddílu. Ne ze všech vždy budou extraligoví hráči, reprezentanti a profesionálové. Ale za to se mohou stát dobrými trenéry, rozhodčími, funkcionáři a takové členy potřebuje každý klub. Vždyť díky takovým se u nás dnes může hrát házená na nejvyšší úrovni. A když se podíváte do minulosti, tak všechny klíčové osoby jsou odchovanci veselské házené a po skončení aktivní kariéry se vlastní dobrovolností zapojují do fungování klubu. Proto i já a další jsme mohli dosáhnout menších i větších úspěchů. Tohle já zde vidím i jako klíčové pro budoucnost našeho oddílu.“

 

Pravidelně navštěvujete domácí zápasy našich týmů, jak hodnotíte dnešní házenou v Novém Veselí?

„Samozřejmě hodnotit mohu jen superlativech. V Novém Veselí se hraje házená na nejvyšší úrovni a v mých začátcích tohle znamenalo velký sen. Naplnit vizi, která zde před lety vznikla, se podařilo ze 100 %. Důležitá, nejdůležitější, je práce s mládeží a postupné zapracování hráčů až do A týmu můžu. Není to snadné.

Po herní stránce házená zaznamenala značný progres. K hodnocení se neodvážím a myslím, že to není tak důležité. Za mě je důležité se házené u nás neustále věnovat a nadšením strhávat, co nejvíce příznivců. Z odvedené práce mít pak dobrý pocit. A jak říkali naši trenéři, když jsme zpychli po nějakém výsledku, „neusínat na vavřínech a pracovat dál.“ Neustále je něco, na čem se dá pracovat a co zlepšovat.

Troufám si tvrdit, že na nejvyšší příčce máme diváky, kteří vytvářejí atmosféru, která je pro hráče fantastická. Kdo to poznal, tak ví, co popisuji. Pevně věřím, že tohle z Veselí nezmizí a pořád zde bude taková masa nadšených fanoušků."

Jak vidíte budoucnost novoveselské házené? Co byste chtěl popřát házené k jejímu 50. výročí?

„Přál bych si, aby úroveň neustále rostla a hrála se u nás opravdu špičková házená. K tomu, aby to tak mohlo být, je nutné na dlouho stabilizovat ekonomickou situaci, a to není snadné. Jistě nás potkají i časy, tak jak tomu v životě je, kdy to bude hodně těžké. Důležité bude, aby i v době případného neúspěchu, nezmizelo pozitivní myšlení a pracovitost. Jak jsem ale několikrát zmínil, pokud budeme mít dostatek mládeže, tak se o budoucnost bát nemusíme. Ale není to zadarmo.

Co bych mohl popřát? Jen to nejlepší. Hlavně, aby házená u nás měla pořád pevnou základnu, dařilo se jí ve všech směrech. Aby si další generace mohli připomínat a slavit další milníky v našem klubu. A aby se zase v budoucnu dosáhlo něčeho historického.

Závěrem bych ale chtěl především poděkovat házené za to, co jsem díky ní zažil a co mi přinesla. Poděkování patří všem trenérům, funkcionářům a všem mým spoluhráčům, se kterými jsem se na hřišti potkal. Jedno velké DĚKUJI.“

 

Příští neděli 30. srpna se v rámci sedmého článku společně přesuneme do současnosti a shrneme si události a úspěchy v letech od roku 2010! 

Partneři